Zápisník kaplana 2

Když se v úterý v belgickém Lutychu odehrála tragédie, která příliš připomíná, že jsme ve dnech vyhrocených sporů, tlaků a zmatků, na které slabí lidé reagují nesmyslným násilím, dotkla se mně zmínka o mamince, jejíž dítě bylo zasaženo střelou z automatické pistole do zátylku. V té chvilce se dítě dívalo na maminku, jako by se ptalo: “Maminko, co se to děje?!”
Tento příběh mi připomněl jiný z Bible, kde rodiče přinášejí svá nemluvňata k Ježíšovi a učedníci jim brání. On se nedá a učedníkům pak osobně vysvětluje, že to dítě, které nese rodič, už samo jde k němu. Má v tu chvíli maminčiny nebo tatínkovy nohy.

Ženy, které trpí domácím násilím, se vzepřou často až ve chvíli, kdy partner sáhne na jejich dítě. To proto, že to jsou Ony; tam je konečně jejich citlivost, vše ostatní zvládají až neskutečně trpělivě.

Ježíš se těch nemluvňat dotýkal, žehnal jim. Nemluvil s nimi, nemohl od nich skutečně nic čekat. A učedníci jej, mistra slov, měli k tomu, aby děti nechal a rodiče nevnímal. To on nemohl, vnímal je jako celek. Je pravdou, že rabín pracuje tak, že nechá stvořit tazatele otázku a pomůže mu ji vyslovit, pak mu pomůže, aby si na ni odpověděl a nakonec se s ním raduje. Tady Ježíš plýtval svým talentem. Jen se dotýkal.

Mimina byla pro staré rabíny, ne pro mladého (ještě by mohl dostat chuť chovat) a tak se měli starci jako třeba Simeon sklánět nad maličkými a dávat jim požehnání. Ale Ježíš to vidí jinak. Proto je dobré dětem žehnat, dotýkat se jich a přát jim, poznamenávat je Božím jménem.

Nemluvňata řvou. To je jediné, co dovedou. A proto je ďábel a netrpěliví dospěláci nemají rádi. Ďábel proto, že mu připomínají další nebezpečí, jak píše Žalm 8. Pláč nemluvňat ční k nebesům jako val proti zlu a nespravedlnosti, protože z nových dětí vyrostou Boží bojovníci.

Přidat komentář

Opište kód z obrázku.

XML kanál pro komentáře: RSS | Atom