Mezi časy

aneb Tento svět opravdu není pro starý (poznámky psané v nemocnici)

V Čechách zrála normalizační léta. Sníh byl tehdy ale stejný a mráz jakbysmet jako ten svobodný po roce 1989. Na začátku vánočních prázdnin 1976 jsem měl krásnou možnost prchajícího dětství: Uvítat a provést po ztichlé Kampě svou maminku.
Pamatuji si její pečlivou levnou módu úřednice odboru školství, kde jí nechali účtovat vše, co šlo. Jmenovitě školy v přírodě. Záda jí už nesloužila a páteř se poroučela do strany. Všechno dala s tatínkem pro nás a naše studia. Když jsme procházeli Starým Městem a pak Malou Stranou, abych maminku provedl svou cestou do školy, vyprávěla mi o Jakubu Schikanederovi a jeho obrazech. Či jsme spolu na té výstavě byli. Neumím se upamatovat, jak to vlastně bylo. Vím jen, že pojem ztichlých koutů Židovského města a nálady staré Prahy mám v paměti nejbarvitěji z té doby. A ten večer byl jak z mistrových obrazů. Pro maminku to byl svátek a pro mne je to tak až dnes. Vlastně teprve dnes tak moc velký svátek.
Souborná letošní výstava Jakuba Schikanedera byla ve Valdštejnské jízdárně prodloužena, tak jsem si na ni vyšel s dcerou jako na svátek. Hlasitě jsme pohovořili s paní v kase a protože jsme se ptali na neexistující slevu pro studenty uměleckých škol, byli jsme nepřehlédnutelní pro celý personál. Kabát a klobouk jsem si uložil s dceřinými svršky do šatny. Jenže já v tom kabátě své vesnické módy, na které si dávám tak záležet, nechal ty vstupenky... Pan hlídač nás však pro ně vrátil, neb je musí znehodnotit, jak nám důležitě vysvětlil. Vyhověli jsme úřadu. Z mojí strany to vyhovění mělo k dobrovolnosti daleko. Zajímavé pak pro mne bylo, jak dcera výstavu vnímá jinak. Nestíhám jí. Moc přemýšlím. Dívám se po návštěvnících. Paradoxně jich tam byla spousta. Mladé české páry jsem vůbec nečekal. Navíc, snad je to časem a schopností, která léty dozrává: pár obrazů jsem si ze žádné z výstav nepamatoval. Pár malých věcí, které mne přenesly na Montmartre a utvrdily v tom, že moderní umění se dalo dělat velice řemeslně. Loni jsme s panem Slavíkem restaurovali Dítětův obraz Panny Marie se sirotky z kaple Olivovny a nejvíce ze všeho si na tom pamatuji výklad o řemeslném zpracování malby posledních realistů, či dnes by se řeklo novoromantiků. Na řemesle velice záleží. Zcela tak, jak dnes ukazuje třeba pan Pištěk.
Po výstavě jsme s dcerou prokličkovali přes Mánesův most a zamířili do chrámu Panny Marie před Týnem. Syn zpíval na kůru se sborem Notre Dame o svátku zemřelých. Snad můj vzhled či jaké kouzlo podnítilo chrámového sluhu v pečlivé livreji, aby mne při vstupu do zaplněné lodi chrámu napomenul nejprve anglicky: "Only for the Holly Mass..." a zopakoval totéž s malou změnou česky, že jen "pro bohoslužby" a já mu s veselým obličejem protestantského duchovního, který vchází do chrámu nejen katolického, odpověděl: "Jasně, jak jinak?!" Hněv sluhy chrámového prahu vzplál okamžitě a jasně. Viděl ve mně drzého a bezbožného intelektuála, co jde na "dušičky" kvůli mamince a potřebě ji zadarmo na jiném světě potěšit. Mne však jen rozhněvala jeho blbost. Až mne dcera musela ukáznit. Svět je prostě takový. Idiotská hatlamatlanina namísto kázání z úst dobrého pražského estébáka už mne ani nevzrušila. Byl jsem tam kvůli živému synovi a dávno mrtvému Mozartovi s jeho Requiem. To dvojí stačilo. Jak jsem jen chvilkami pozoroval, čínští turisté sluhovi kradli pohlednice, které měl vystaveny k prodeji. Ale hned na několikrát, jakoby chtěli sluhu jen naštvat. Bylo mi jej až líto. Nemohl to stíhat, Číňánci měli vždycky náskok.
Jen mi to dokazuje, že dojet si pro know how do Notre Dame v Paříži není vše. Český arcibiskup se nedávno svěřil, že podnikl studijní cestu s cílem poučit se od svých bratří. Francouzské chrámy zůstávají otevřené. Vyloupené na několikrát už neschovávají tolik cetek. Mají uvnitř zásadně židle, nikoli lavice. Oddělují prostor pro věřící a věří jim, že jsou věřící. I já jsem pro ně byl věřící. A kolem nechají proudit turisty a fotit a tlačit se i v nejkrásnějších modlitbách nešpor vykonávaných chrámovým sborem či kněžími všech koloniálních barev dobré Francie. Biskup přijde do lodi pozdravit sluhy a domluvit liturgii a jeho sváteční roucha ani nezkoušejí vytvářet dojem barokního lesku českého katolicismu. Nízký klobouk a laskavá spolupráce naopak přemáhaji i evangelíka. Bohoslužby v katedrále otvírá mladá drobná žena. Notre Dame. Snad příště.

#1 Re: *Mezi časy
V.Černá, <> / 29 11 2012 - 12:03  

Kontrolor vstupenek na výstavu myslím jednal normálně správně a racionálně-do lidí nevidí, pro toho "kontrolora" v chrámu snad estébák moc silné a neadekvátní slovo, snad by stačilo říci nevychovaný blb nebo tak něco.Vzpomínka na návštěvu Schikanedera s maminkou je moc hezká a nic tu vzpomínku ani inspiraci nemůže zkazit.

[ Reagovat (1) ]
#1.1 Re: *Re: *Mezi časy
Daniel Kvasnička, <> / 2 12 2012 - 16:16  

Jasně, nic tu vzpomínku nevymaže. Estébák je žel správce Týnské farnosti, jeho registrace A je ve svazcích vystavených ÚSTRK, ale hlavně se tak chová. Mne by ani ta registrace tak nevadila. U dveří, to je spíš chudák...

[ Reagovat (0) ]
#2 Re: *Mezi časy
cheap oakley sunglasses, <E-Mail> / 27 06 2016 - 05:26  

Idiotská hatlamatlanina namísto kázání z úst dobrého pražského estébáka už mne ani nevzrušila.

[ Reagovat (0) ]
#3 Re: *Mezi časy
Can you get taller with yoga?, <E-Mail> / 9 08 2017 - 17:25  

I have read so many content about the blogger lovers except this paragraph
is actually a nice piece of writing, keep it up.

[ Reagovat (0) ]

Přidat komentář

Opište kód z obrázku.

XML kanál pro komentáře: RSS | Atom